čtvrtek 7.května

Milý deníčku,

dnes ráno jsem chtěla být bohyně klidu.

Vstala jsem brzy. Dala si sprchu, umyla vlasy, pustila meditační hudbu a udělala si teplou vodu s citronem. S pocitem vnitřní rovnováhy jsem se nasoukala do legín v barvách čaker a v duchu si říkala: „Dneska mě nic nerozhází.“

A pak vstal Michal a děti.

Jakub lítal zběsile po bytě a hlasitě nadával, protože hledal ztracenou nabíječku. Majda neměla co na sebe ( rozuměj: skříň jí explodovala na postel a byla úplně vyřízená z toho, že má „jen“ osm triček a 4 svetry…

V kuchyni z nějakého důvodu přestala téct voda.

Z koupelny na mě už po několikáté volal Michal, že tam zas nemá ručník. A já si mezi tím jednou rukou sušila vlasy fénem, druhou rukou všem chystala svačiny a snažila se nezapomenou, že si musím dolíčit ještě druhé oko.

Nevíš, jak se to stalo, že jsem jediná v téhle rodině, která ví, kde máme ručníky, ponožky, nabíječky, školní průkazky, klíče a svačinové boxy?

Občas se cítím jako rodinný Google vyhledávač.

Stačí zadat dotaz a během několika vteřin dodám správnou odpověď.

O pár minut později jsem objevila na záchodě prázdnou roličku od toaleťáku a než jsem se vrátila ze záchodu, někdo mi vypil můj detoxikační čaj.

Najednou jsem začala cítit, že už mi dochází trpělivost a uvnitř mě to začalo nebezpečně bublat….

Pak vařit …

A pak jsem to udělala. Praštila jsem fénem o zem.

Ne silně, nechtěla jsem si rozbít fén, který jsem dostala vloni od Michala k Vánocům, ale zastavit ten naprostý chaos, který mě už téměř 2 hodiny obklopoval.

„Ticho, to už stačí.“ Zakřičela jsem.

A pak jsem si sedla na stůl vedle pytlíku s deseti rohlíky od včerejška a rozbrečela se.

„Už toho všeho mám plné zuby.“

A najednou bylo v kuchyni ticho.

Všem nejspíš došlo, že nejde o nějaké moje brblání, ale že už je toho na mě vážně moc.

Jakub mi dal pusu na tvář a nalil kafe.

Majda mě objala a popřála mi hezký den.

Michal mi beze slov namazal chleba s máslem a meruňkovou marmeládou, protože ví, že jí mám nejraději.

A já jsem tam seděla s rozmazanou řasenkou, rozcuchanými vlasy a pocitem, že jsem právě absolutně nezvládla vlastní předsevzetí o ranním vnitřním klidu a rovnováze.

Snědla jsem chleba s marmeládou, vlasy si stáhla do culíku, opravila make-up a z legín v barvách čaker se převlékla do kostýmu. A nasedla do auta.

A když jsem po cestě do práce zastavila na křižovatce u Kauflandu, napadlo mě něco důležitého: Dnes ráno jsem si chtěla udělat hezkou chvilku pro sebe. Jenže místo toho jsem, jako vždycky, řešila potřeby celé rodiny.

A najednou mi došlo, že všichni kolem mě nějak automaticky počítají s tím, že všechno zařídím.

Ale co když jsem si to takhle nastavila já sama?