Zodpovědnost za rodinu: neviditelná samozřejmost

Nevíš kde mám nabíječku?

 Kam jsem si dal ručník?

Potřebuji vyplnit papír do školy.

Co bude k večeři?

Na gauči leží komínky vypraného, poskládaného prádla, které nikdo neuklidí.

Na odkapávači je hromada nádobí a i kdybychom chtěly umýt to, co znovu někdo naskládal do dřezu, přestože je v myčce ještě místo, nebylo by kam dát.

A my mezi tím odpovídáme, hledáme, připomínáme, organizujeme a zařizujeme. Poklízíme, podáváme, vysvětlujeme. A připadá nám to úplně normální. Dokud se jednoho dne nezastavíme a neřekneme si: „Jak se vlastně stalo, že jsem za všechno zodpovědná já?“

Obvykle to trvá celé roky, než se jedno ráno vzbudíme a zjistíme, že jsme manažerkou celé rodiny.

Začne to tím, že chceme jen trochu pomoci.

Máme rády, když je doma pořádek a věci fungují tak jak mají.

Když někdo něco hledá, pomůžeme.

Když je potřeba něco zařídit, zařídíme to.

Když někdo zapomene, připomeneme.

Když něco nefunguje, vyřešíme to.

Na tom není nic špatného, dokud se nestane z občasné pomoci samozřejmost pro všechny, včetně nás.

Možná to znáte.

Místo vysvětlování, kde je ručník ho prostě přineseme.

Místo rázného připomenutí, že je potřeba uklidit prádlo a nádobí to raději uděláme sami.

Je to rychlejší, nemusíme poslouchat otrávené řeči. A některé z nás mají pocit, že když si všechno udělají sami je to nejlepší, protože nikdo jiný to tak dobře neudělá.

Ostatní se postupně učí, že vše uděláme za ně. A péče o ně se stane neviditelnou.

Mnoho žen se celý život stará o druhé. A často to dělají rády. Jenže právě proto si nevšimnou okamžiku, kdy se péče změnila v povinnost. Kdy už nepomáhají proto, že chtějí, ale proto, že mají pocit, že bez nich by se všechno zhroutilo nebo jednoduše proto, že se ostatní spoléhají na to, že za ně vše udělají.

A to bývá velmi vyčerpávající. Protože zodpovědnost za rodinu, domácnost, práci i každodenní organizaci života není vidět tolik, jako když postavíte v bytě novou příčku, nebo smontujete novou skříň.

Přesto starost a péče o rodinu, spotřebuje obrovské množství energie.

Čím déle nějaký systém funguje, tím normálnější nám připadá. Po letech už si ani nevšimneme, kolik věcí automaticky řešíme, do doby, než nás to začne unavovat.

Ostatní si často nevšimnou, kolik věcí za ně automaticky uděláme a vyřešíme. Ne proto, že by byli zlí nebo nevděční. Prostě si zvykli. Stejně jako my.

To, co vznikalo roky, nemusíme změnit za jeden týden. Není potřeba vyhlásit rodinnou revoluci.

Často stačí začít si jen všímat.

Kolik věcí během dne automaticky převezmeme?

Kolik problémů vyřešíme dřív, než o pomoc vůbec někdo požádá?

Kolik odpovědnosti zbytečně neseme jen proto, že jsme si na ni zvykly?

A je nutné, abychom konkrétní věc udělaly nebo vyřešily právě my?

Péče o sebe nezačíná kosmetikou ani volným víkendem, ale ve chvíli, kdy si dovolíme připustit, že nemusíme být zodpovědné za všechno a za všechny. Protože žena, která pečuje o sebe, není žena, která přestala pečovat o druhé. Je to žena, která si konečně uvědomila, že mezi lidi, o které stojí za to pečovat, patří i ona sama.