pátek 3.dubna
Milý deníčku,
dnes jsem udělala něco naprosto nepochopitelného.
Když jsem odpoledne procházela papírnictvím, abych Majdě dokoupila sešity do školy, zahlédla jsem tě na spodní polici. V těch krásných květovaných deskách, které se mi fááákt líbily.
A i když mě bolela záda z toho, jak jsem celý den seděla u počítače na špatně nastavené židli, stejně jsem se sehnula, abych si tě prohlídla zblízka.
Byl jsi láska na první pohled. Stejně jako Michal, když jsem ho tenkrát před lety potkala v létě na koupališti v Brně. Ještě teď se červenám, když si vzpomenu, co se mi tenkrát všechno, při pohledu na jeho úžasně vysportované tělo, prohnalo hlavou… 🙂
A do hlavy se mi okamžitě vkradla myšlenka, že si tě musím koupit.
Což je docela vtipný, protože já rozhodně nejsem deníkový typ a vůbec nevím, co s tebou budu dělat.
Deník jsem měla naposledy asi ve dvanácti.
Měl růžový obal a malý zámek, který šel otevřít sponkou do vlasů. Psala jsem si tam, kdo se mi líbí, koho miluju a kdo mě naštval.
Teď mám místo deníku diář. Přesněji — plný diář.
Dnes je pondělí. Nebo úterý? Vlastně nevím. V diáři mám: porada, zubař, třídní schůzka, nákup, email šéfovi, káva s Jitkou, krémy 2+1 v akci, pracovní schůzky, vyzvednout děti. Věci, které musím, věci, které bych měla…, i věci, které už stejně ani nestihnu udělat.
Čas na sebe? Nula.
Koupila jsem si tě s myšlenkou, že na tebe stejně nebudu mít čas, promiň.
Ale třeba bych mohla alespoň občas malou chvilku najít.
Víš… třeba večer před spaním.
Uvařím si meduňkový čaj, zabalím se do deky a budu přemejšlet a psát.
(No dobře, zní to trochu optimisticky, ale nikdy nevíš…)
Víš, poslední dobou si uvědomuju, že jsem sama se sebou nespokojená. Ne nějak dramaticky. Spíš v takových malých věcech. Jenže o nich přemýšlím pořád dokola. A čím dál častěji.
Třeba když večer stojím v koupelně, koukám na sebe do zrcadla a říkám si, že vypadám unaveněji, než bych chtěla.
Ne starší. Ne zanedbaně. Jen… unaveně.
A přitom mám pocit, že se o sebe starám.
Mám krémy. Snažím se. Jenže to nějak nestačí!
A dneska mě napadla docela nepříjemná věc.
Že možná není problém v tom, co používám, ale v tom, jak žiju.
To zní dost blbě, když si to takhle napíšu, ale asi na tom něco bude. Protože když se na to podívám upřímně (což tady asi můžu), tak jedu pořád dokola to samé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Ráno vstát, všechno zařídit, práce, domů, děti, něco udělat, něco dodělat… a pak večer padnout. Jsem ráda, když vlezu do postele a manžel už spí.
Možná problém není v tom, že nestíhám… ale že jedu pořád stejně rychle.“
A mezi tím vším nějak zapomínám, že tam mám být i já. Ne jako „máma“, „manželka“, „šéfka“…, ale prostě já!
Nevím, co přesně s tím chci dělat. Fakt ne. Ale vím, že takhle to nechci jet další roky.
Nevím, jestli do tebe budu psát každý den.
Upřímně… spíš o tom pochybuju. Ale podívej se — dneska jsem začala. A to mi zatím stačí.
Možná, že když se do tebe občas vypíšu, tak z těch všech povinností a shonu úplně nezblbnu.
Jsem Hanka, táhne mi na pade a mám dvě děti, jednoho manžela, práci, zodpovědnost, nákupní seznam na 4 strany a možná 8 minut týdně, kdy se cítím jako bohyně. A to je fakt málo!
A protože už nechci, aby mě napadaly myšlenky, jako že bych chtěla být raději chlap, tímto si dnes slibuji, že to ode dneška začíná.
Moje přeměna v sebevědomou ženu, s levandulovým čajem v ruce. (ten fakt miluju.)
P.S. Drž mi palce, deníku.
A hlavně mi nikdy, ale opravdu nikdy nepřipomínej, že bych měla žehlit.
Pokračujte ve čtení…
Další porce zábavy a inspirace pro klidnější mysl a krásnější pleť.
DENÍK JEDNÉ HANKY
KLID A ROVNOVÁHA
PÉČE O PLEŤ
ZE SALONU
