pondělí 4.května
Milý deníčku,
dnes jsem si dala velké předsevzetí – každý den alespoň 15 minut pro sebe!
Ráno začalo klasicky.
Budík zazvonil v šest.
V šest nula tři jsem si řekla, že tři minuty navíc nic neznamenají.
V šest patnáct jsem vyskočila z postele s pocitem, že nestíhám.
Vážně nevím, proč večer nikdy nejdu spát dřív!
V kuchyni jsem si udělala kafe, snídani pro všechny a snažila se u toho přemýšlet, co všechno dneska musím stihnout. … Nakonec kafe zůstalo studený na stole v obýváku. (Stává se mi to častěji, než bych chtěla přiznat.)
Majda na mě hulákala z vedlejšího pokoje, jestli jsem neviděla její nabíječku.
Neviděla!
Jakub mi naštvaně oznámil, že nestíhá, protože ho nikdo nevzbudil.
Budila jsem ho 3x!
A do toho ten “můj“ přišel s “chytrými poznámkami“ o zbytečné nervozitě. Tak to už jsem normálně přešla, protože v tom ranním chaosu, jsem neměla kapacitu to řešit.
Do práce jsem dorazila totálně uhnaná, na poslední chvíli. By mě zajímalo, kterej chytrák vymyslel k tak velký firmě, tak malý parkoviště!!!
Dopoledne uteklo mezi maily, poradami a jedním obědem, který jsem snědla u počítače a vlastně ani nevím, co to bylo. Ale pamatuji si, že to bylo studené, jak to kafe po ránu.
Kolem třetí mě začala bolet hlava.
Taková ta nenápadná bolest, co tam prostě je a čeká, jestli si jí všimneš. Nevšimla jsem si a ve stejným tempu pokračovala dál.
Domů jsem dorazila kolem páté.
Položila jsem tašku na skříňku v chodbě u dveří a zula si boty s pekelně vysokými podpatky. Vážně nevím, proč si takové boty kupuju, když mě z nich tak strašně bolí nohy!
Jedním okem jsem na sebe mrkla do zrcadla, abych se ujistila, že mi to ještě aspoň trochu sluší a šla do kuchyně dát pusu Michalovi.
A pak mi to blesklo hlavou. Ráno sis slíbila 15 minut pro sebe!
Fakt jsem to chtěla zkusit. Sedla jsem si. Bez mobilu. Bez televize. A najednou jsem zjistila, že vůbec nevím, co mám dělat.
„Tak… a teď jako co?“ „Mám si dát kafe? “ „Nebo si něco přečíst? “ „Nebo mám jen tak sedět?
To poslední mi připadalo ze všeho nejdivnější.
Po asi dvou minutách jsem to vzdala a vzala do ruky mobil. Jen na chvíli, samozřejmě.
Když jsem ho pak odložila, bylo na hodinách o půl hodiny víc.
A víš co? Vlastně jsem si vůbec neodpočinula!
Došlo mi, že možná problém není jen v tom, že si na sebe nedělám čas.
Možná ho neumím využít!
Možná jsem si tak zvykla být pořád nějak zaměstnaná, že když mám chvíli nicnedělání, tak mě to spíš znervózní, než uklidní.
I tak jsem dneska na sebe docela pyšná. Aspoň jsem si na chvilku jen tak sedla, i když jsem nakonec nevěděla, co s tím.
Pokračujte ve čtení…
Další porce zábavy a inspirace pro klidnější mysl a krásnější pleť.
DENÍK JEDNÉ HANKY
KLID A ROVNOVÁHA
PÉČE O PLEŤ
ZE SALONU
