sobota 13.6.
Milý deníčku,
myslím, že nejsem úplně normální …
Michal s dětma odjeli hned po snídani na chatu a já měla celou sobotu jen pro sebe.
V jednu odpoledne jsem udělala rozhodnutí, které mi připadalo jako nejrozumnější na světě. A v devět večer jako úplná pitomost.
S holkama jsme byly domluvené už skoro tři týdny.
Celou tu dobu mě držela nádherná představa:
Čtyři kámošky.
Jedna zahrádka.
Sklenka vychlazeného bílého vína a k tomu slaný buráky.
A hlavně několik hodin bez povinností, nákupů, vaření, uklízení a řešení všeho, co normálně řeším.
Jenomže pak přišla sobota.
Od rána bylo úplně jasno a to hloupé slunce se paprsky opřelo do oken, která na mě bezdůvodně začala pokřikovat:
„Hanko, Haničko, vidíš to? Už přes nás skoro není vidět!“
Některé domácí práce mají zvláštní schopnost vytvářet pocit neschopnosti, naléhavosti a zvýšené pohotovosti.
Normálně získáš pocit, že pokud je neuděláš okamžitě, zhroutí se svět.
A tak jsem si řekla:
„Dobře, tak než půjdu, umyju okna v obýváku.“
Zase jsem na to sama sobě skočila!
Úplně stejně, jako když jsem si ve středu po obědě říkala: „Dám si jen jeden kousek čokolády.“
O tři hodiny později jsem stála na štaflích v ložnici.
Měla jsem na rukách varhánky a bolavá záda. A taky pocit, že jsem velmi schopná a zodpovědná žena.
A když jsem naposledy z těch štaflí slezla dolů, na hodinách v kuchyni už bylo 5.
Bylo rozhodnuto: Na víno už se mi nechce.
Byla jsem rozcuchaná, zpocená a unavená.
A navíc jsem si začala namlouvat, že si to s holkama můžu přece užít i příště.
Napsala jsem jim zprávu, že nedorazím, protože mi není dobře.
Za pár minut cinkla na mobilu odpověď, že jim to je líto a pár srdíček. Jenže tím to neskončilo.
Další zpráva přišla kolem deváté večer.
Psala Martina: „Hani, škoda, žes tu nebyla. Už dlouho jsem se tak nenasmála. ❤️“
V půl desáté zpráva od Lucky:
„Příště musíš určitě dorazit. Bez tebe to nebylo ono.“
A za ní fotka.
Tři usměvavé ženy, tři skleničky vína a jedno prázdné místo u stolu – to moje.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě to mrzí, protože tentokrát jsem se nemohla sama sobě vymlouvat na nic důležitého.
Děti, nemoc, ani žádná skutečná překážka se nekonaly.
Zazdila jsem to jen já sama.
Položila jsem telefon na stůl.
A v tu chvíli se venku ozvala rána.
Pak další…
A během několika minut se spustil pořádný letní liják.
Velké kapky bubnovaly do skel a po oknech stékaly proudy vody.
A já se dívala na výsledek svého odpoledního úsilí, které jsem vyměnila za schůzku s kamarádkami, jak mi mizí přímo před očima.
Pocit výjimečné, zodpovědné ženy mě přešel.
Čtyři hodiny mé práce zničilo deset minut deště.
Příroda umí být škodolibý životní kouč, nemyslíš!
Dala jsem si sprchu a šla do ložnice.
Na posteli ležely moje nové, květované šaty, ještě s visačkou, a vypadaly stejně zklamaně jako já. Asi se tu nechtěli jen tak válet, ale nenápadně zakrýt pár mých nedostatků a jít na to víno se mnou.
A víš co, deníku?
V tu chvíli mě neskutečně mrzelo, že jsem dala přednost oknům před holkama, před časem pro sebe, před smíchem, před vínem a slanýma burákama.
A to jsem si minulý týden slibovala, když jsem si zrušila kosmetiku kvůli návštěvě tchýně, že už to nikdy neudělám!
Tuhle sobotu jsem totálně zabila, ale i tak jsem na sebe trošku pyšná. Uvědomila jsem si, že některé povinnosti mohou počkat a svět se kvůli tomu nezboří.
A že je mnohem lepší užít si čas pro sebe a dívat se ven na zahradu špinavým oknem.
